FEJETON: S ním je všechno jiné
S NÍM JE VŠECHNO JINÉ
Bylo mi asi tak 12 let, když jsem ho poprvé spatřila. Do té doby to byl pro mě neznámý fragment, každý o něm mluvil, ale nikdo mi ho nepředstavil. Šla jsem prázdnou ulicí. Šla jsem obchodním centrem. Všude jsem vídala narážky na něj, až jednoho dne mě s ním přátelé seznámili. Každý čtenář zná ten pocit, když je, jak se tak říká, mimo mísu. Když neví, o čem se mluví. On by se i rád zapojil do rozhovoru, ale rozhovor není určen pro neznalé oboru. Nechtěla jsem být mimo mísu.
Tak jsem si v jeden den, sedla do pokoje. Nikdo nebyl doma. Nikdo mě nerušil. Měla jsem chvíli jen pro sebe. Čekala jsem, dlouho jsem čekala, obvykle na takovou věc čtenář nečeká. Vím, že čtenář obvykle čeká na autobus nebo v řadě na zlevněné banány. Každý čeká na jiné věci. Postupovala jsem přesně podle návodu přátel, skoro jako bych vařila těžký recept podle kuchařky: „Do mísy vlejte 200ml mléka. Rozšlehejte. Dejte na 20minut do ledničky chladit.“
To jsem trochu odbočila. Vím, jak je čtenář netrpělivý. Avšak s trpělivostí nejdál dojdeš.
Dočkala jsem se. Ano, bylo to tady.
Poprvé jsem zahlédla úvodní stranu „knihy obličejů“. Dnes by tomu, tak nikdo neřekl. Dnes se tomu říká vznešeněji. Dnes je to Facebook, který nás pohání kupředu.
Zná ho čtenář dobře? Jak pak by ne. Není člověka, který by ho neznal. Zapátráme-li do historie, můžeme si vzpomenout na méně známý portál lide.cz či libimseti.cz, tyhle oblbovače a rádoby seznamky zanedlouho vystřídalo ICQ. Ale teď? Teď přišlo něco naprosto jiného. Ve vteřině všichni zapomněli na již zmiňované nejnavštěvovanější stránky. Nikdo si na ně nevzpomněl. Nebo se mýlím? Který ze čtenářů na ně nezapomněl? Nebylo jsem to snad já, která jsem vás přinutila si vzpomenout? Otázkou, stálé zůstává, proč to tak je? Chápu čtenářovy argumenty. Čtenář je mlsnej jak kocour. Čtenář musí být cool. Čtenář nechce vyčnívat z řady vrstevníků. To vy starší, vyčnívat můžete, ale my, my ne.
Stále kladu tu stejnou otázku: „Proč to tak je?“ Proč přijdeme odpoledne domů a sedneme si k Facebooku. Proč nesedíme v kavárně s přáteli. Vím, čtenář argumentuje. Na Facebooku máte taky přátelé a mnohem více. Máte najednou pocit, že znáte všechny. Moji přátelé. Vaši přátelé. Přátelé mých přátel. Přátelé vašich přátel. Naši přátelé. Přátelé našich přátel. Přátel přátel vašich i našich přátel.
Víte, hned, kde se co šustne. Typická otázka: „On chodí s ní a ona chodí s ním. A ti dva spolu už nejsou.“ Druhý neznalý na to: „A kde jsi na to přišel?“ „No na Facebooku přece!“
Opravdu si myslíte, že je to tak dobře? Přemýšlejte nad tím. Jste stále online, stále s někým chatujete. Jste si stále stoprocentně jistí, že ten na druhé straně je opravdu osmnáctiletá Klára z Brna. Co když je to padesátiletý Jaroslav z Kroměříže, co je chytrej jak televize v půl osmý. Přemýšlíte o tom?
Opravdu si myslíte, že s ním je všechno jiné? Na jednu stranu má čtenář pravdu. S ním je všechno jiné. Vy nechodíte ven se projít, pokecat s kamarády. Čtenář si sedne k „knize obličejů“. Vyhledá online zelený obličej a diskutuje s ním do rána, aniž by na vteřinu vstal. Mezitím napíše hromadu „statusů“ (Neznám původ tohoto slova, snad vznikl vznikem Facebooku. Čtenář snad pochopil. Je to jakási myšlenka, jak se tak říká: „Co se vám zrovna honí hlavou“) o tom, jak se strašně nudí. Dalším typem jsou statusy typu „Pojďte někdo ven.“ „Dneska to byl záhul.“ „Musím se moc učit, ale pořád tady sedím.“a hromadu dalších.
Byla jsem taková. Facebook mě omámil, změnil. Vstoupila jsem do jiného světa. Světa obličejů a statusů, narozenin a událostí. Z neustálého klikání na „To se mi líbí“ mě bolela ruka, ale já nedokázala odolat. Když jsem ho neměla, byla jsem nervózní jak kamzík na rovince. Dalo by se říct, že jsem byla závislá. Ze židle jsem nevstala, třeba i tři hodiny, jen abych projížděla zeď. (Další neznámé slovo. Tedy slovo absolutně známé, ale na Facebooku má zcela jiný význam.) Čtenář se asi ptá, jak je to se mnou teď. Bojí se, aby neskočil špatně. Aby jeho mozek nevytupěl. Bez Facebooku by byl zoufalý jak lyžař bez sněhu.
Dnes jsem už dospěla k názoru, že Facebook není potřeba. Dá se bez něho žít. Každopádně je mnoho věcí bez, kterých se nedá žít a žijeme s nimi stále. Ať chceme či nechceme „obličeje“ zde budou pořád, dokud nepřijde něco lepšího. Ačkoliv to čtenář nemá rád. Postrčím ho k tomu, aby sám svoje svědomí postrčil. Až budete sedět, hledět a nudit se. Snažte se odolat a vyjít ven. Čtenář uvidí, že je to mnohem lepší pocit, než koukat na vyšpulené ksichty a polonahé čtrnáctky. Není tomu tak?
Komentáře
Přehled komentářů
Moc hezký fejeton :) Komu se fejetony líbí, pak doporučuji knihu Radši nekoukat - http://www.albatrosmedia.cz/radsi-nekoukat.html :)
Radši Nekoukat
Milouse, 24. 8. 2014 14:30