Tohle fakt odpustit nedokážu aneb jak je těžké míti Filipa
Tohle fakt odpustit nedokážu
aneb
"jak je těžké míti Filipa"
Bylo mi 18, když jsem se poprvé opravdově zamilovala. Nikdy dříve jsem takový pocit nezažila. Byla jsem v sedmém nebi, šťastná a stále veselá. Filipa jsem poznala na brigádě ve Švýcarsku. Myslím, že hned při prvním nesmělém „ahoj“ mezi námi přeskočila jiskra. Při odjezdu zpátky domů jsme si vyměnili telefonní čísla.Neuběhl snad ani týden a začali jsme spolu chodit. Nebyl den, kdy bychom něco nepodnikali. Všechen volný čas jsme trávili spolu.
Pak nastal okamžik, kdy jsem se svými city chtěla podělit s rodiči, tedy zatím jen s matkou, jelikož otec se od nás odstěhoval, když mi bylo
Jednoho dne, tuším, že to bylo úterý, jsme zase byli domluveni a on měl dorazit k nám domů. Ve škole nám, ale odpadly dvě poslední vyučovací hodiny a já tedy domů mířila už o dvě hodiny dříve. Chtěla jsem zavolat Filipovi, že může přijít už teď, ale nebral mi to, nehleděla jsem na to a s klidem jsem šla domů. Avšak doma mě čekalo překvapení. Už u vchodových dveří mi bylo divné, že na rohožce jsou dva páry bot, místo jednoho a neméně divná mi připadala jedna otrhaná, mě velmi povědomá, mikina na věšáku. Neřešila jsem to a se stálým klidem a štěstím v duši jsem pokračovala do kuchyně s očekáváním, že uvidím mamku a Filipa, jak probírají zážitky z mého dětství. Ale nic, jen na podlaze se válela láhev od vína a na stole stály dvě skleničky a mísa salátu. V tu chvíli, jsem byla vážně mimo a nechápala jsem. V hlavě mi kolovalo spoustu otázek. Netušila jsem, co mám dělat a tak jsem, jen tak stála v kuchyni, po chvilce jsem se odhodlala vyjít do prvního patra našeho domu a dojít ke dveřím ložnice. Zde jsem se na malou chvíli zastavila, avšak jakmile jsem zaslechla, z ložnice vycházet velmi známé hlasy a ten přenádherný smích, odhodlala jsem se dveře otevřít. Nějak jsem věděla, co mě čeká a že se mi to nebude líbit, ale přesto jsem to udělala. Prudce jsem rozrazila dveře a přede mnou se vykresloval obrázek mé matky a mého kluka v pevném obětí. Jejich nahá těla se dotýkala a vůně potu se mísila s vůní matčina parfému. Stálá jsem ve dveřích se slzami v očích, neschopna cokoliv říct. Až teď mi všechno do sebe zapadalo. Matka na mě překvapeně koukala a Filip se mi to pokoušel vysvětlit. „Není to tak, jak to vypadá!“ řekla po chvilce matka. „My…my jsme nic..ne..to..! Já jen...on a pak..!“ vykoktávala. Já jen hleděla. Nevěřila jsem, že mi to udělala. Měla tady být vždy pro mě i v nejkrutějších chvílích a ona mě takhle podrazila. Od tohohle okamžiku pro mě přestala být matkou. Chvilku jsem tam jen tak stála a koukala. Filip s matkou se překřikovali a každý se mi to snažil vysvětlit svou verzí, ale mě to bylo jedno – nic jsem nechtěla slyšet.
Po pár minutách tohohle chaosu, jsem se trochu vzpamatovala. Jedním okem jsem koukla na Filipa, jedním na matku, pak na sebe do velkého vyleštěného zrcadla na skříni a se smrtelným výrazem ve tváří jsem se obrátila na matku se slovy: „Promiň, odpustila bych ti snad cokoliv, vždyť si moje matka, ale tohle fakt odpustit nedokážu. Odcházím, nehledej mě, až budu chtít přijdu sama..!“ Naposledy jsem se podívala na vyděšeného Filipa, otočila jsem se a utíkala do svého pokoje sbalit si všechny věci. Matka se ještě pokusila se mnou mluvit, ale já ji ignorovala. Vzala jsem sbalené věci, dala sbohem mamce i Filipovi, a nejrychlejším možným způsobem jsem utíkala do nedalekého domu mého otce.
To co se dělo pak, už není důležité. Tátovi jsem vše vysvětlila a on mě s otevřenou náručí přivítal v mém novém domově. Od téhle události, jsem se s matkou absolutně přestala vídat, vyhýbala jsem se ji, kdykoliv jsem ji viděla poblíž, ignorovala jsem její zprávy a telefony a taky vzkazy, které posílala po mých kamarádkách. Filipa jsem, pak ještě párkrát potkala, ale zůstali jsem pouze u žalostných pohledů. Teď už se na mou zkušenost dívám s nadhledem, ale stále mě to trápí. S tátou jsme se přestěhovaly do Německa a já je snažím žít normální život. Avšak jsem si z toho vzala poučení, že ani nejbližším osobám, o kterých si celý život myslím, že mi neublíží, nemám věřit.